nazdárek, lidičky, tady máte něco na čtení :-)

8. června 2008

nazdárek, lidičky, tady máte něco na čtení :-)

Autor: Matlák

Ukázky mých postav do dračáku

Z deníku vražedkyně Sedím na ulici. Spíš uličce. Zády opřená o čísi dům pláču. Brečím a řvu. Stejně mě nikdo neuslyší. Ani nechci. Je noc a zuří bouře. Burácení hromů a zurkovat vody mě jistě přehluší. Jsem úplně promočená, není na mně ani coul suchého. Ani ve mně. Zabila jsem. Ne poprvé. Ale jinak. Držela jsem ho. Koukala mu do očí. Vzala mu poslední výdech. Teď chladne někde v tomhle městě nebo ho možná vzala voda. Je mi to jedno. Zasloužil si to. Prý. Snad. Klepu se jak narozený hříbě. Už nikdy. Ne v nejistotě. Už nikdy jako slepá. Průtrž pokračuje, ale to už čvachtám blátem pryč. Myšlenky vychladly, zlost zůstala. Sama na sebe. Naivní a blbá. Nezkušená, ale odhodlaná to změnit. Už nebudu jen posluchat. Možná to nepřežiju, ale to bych zhlasla zevnitř. Pokoj, kradmé světlo svíčky. Těkavé stíny rozvěšených hadrů. Nedojedená večeře, vypitá karafa vína. Přestávám se klepat po druhém poháru. Na ex. Nedokázala jsem usnout. Jen civím na stále se rozšiřující loužičku kapek z mé sukně. Sedím na posteli. Nahá. Husa s husí kůží. Oči se mi znovu zalily. S tichým pláčem položím hlavu na polštář. Konečně. Je ráno. Kroky a klepot. Otevírám a zvu ho dál. Místo pozdravu mě sjíždí pohledem. Ránu pěstí nečekal a kácí se přes židli. Něco křičím a hážu co je po ruce. Parchant! Svině! Vyčerpaně klesám na postel. Vstává, i přes rány a krev sedá vedle mě. Mlčí. Chápe. Klepu se, kolena pod bradou. Sedá si blíž, přijímám náruč. Něco šeptá. Chápu ho. Chápu to. Sem uvnitř. Prošla jsem. Ale už nechci. Chyba bez návratu. Chyba s chybou.