hm....co bych vám tak o sobě řekla? Nebo bych spíš měla uvažovat nad tím, co by vás mohlo zajímat. Nuže...narodila jsem se před pár desítkami let, ano, v nemocnici, čímž zřejmě překvapím některé své kolegy, kteří si do teď mysleli, že jsem se narodila u nás na vesnici v chýši:-). Inu, není to tak.
Chodila jsem do školy, stejně jako většina z vás, a možná jsem tam chodila i ráda, ale pak jsem ve druhé třídě dostala za namalovanou brusli pětku a můj zájem o studia trochu opadl. Tímto prosím své kolegy, aby po mně už nikdy nechtěli na táboře malovat mapy a podobné kousky, protože to FAKT NEUMÍM! Ve škole jsem byla hrozná "poctivka", (což samozřejmě není nic špatného a nikoho tím nenabádám aby byl ve škole flákač), pečlivě si připravovala úkoly, rovnala učebnice do tašky, pilně se učila na písemky a vždycky nemohla dospat, jak jsem se bála, že dostanu známku, která se bude blížit více pětce než jedničce. No a pak jsem se jednou chytila povídačky, že když si dám učebnici před spadním pod hlavu, tak mi tam prostě všechno samo naskáče a poberu rozumy celé knihy. Tak jsem si tam vždycky začala dávat jednu učebnici, když byly písemky dvě tak dvě, když tři tak tři, jenže pak už se nepsala písemka žádná a já tam ty učebnice pořád dávala a tak jsem tak jednou přišla do školy, otevřela batoh a našla jen svačinu (na tu jsem nikdy nezapomínala). Učebnice byly doma pod polštářem.
Od té doby jsem to přestat dělala ( v osmé třídě).
Jsem celkem sportovně založená (myšleno tak, že mě to baví, protože postavu moc sportovně založenou nemám), od míčových her, fotbalu, baseballu, hokeje a vůbec klučičích sportů, protože u nás na vesnici jsem byla sama holka (ne, nejsme tak malá vesnice, ale holt se v osmdesátých letech rodili spíše kluci), až po dovádění na BMX (to bylo super kolo, pamatujete?). A nejradši jsem s ním sjížděla od lesa po takový "loukový" trase. No, jednou se mi tam připletl mladší brácha a odnesla jsem si otřes mozku.
Jo, a taky jsem jezdila samozřejmě na tábory. Nástup na můj první tábor byl dost chaotický. Čekala jsem s mamkou na místě srazu (o kterém jsem si myslela, že je to místo srazu...) a čekala a nic, nikde nikdo až nám volala moje kamarádka a my zjistily, že jsme na druhé straně města. No tak to mě dostalo, začala jsem brečet a chystala se na to, že nikam nepojedu. Samozřejmě že jsem jela a nebyl to vůbec žádný problém. Z toho milé děti plyne, že kdyby jste náhodou někdy nestihli dorazit na místo srazu naší akce včas, nepanikařte, nebrečte, prostě nám jen zavoláte a je to. Dorazíte se zpožděním, ale dorazíte.
A jak jsem se dostala ke STANu a na Březovou? Poprvé jsem na Březovou přijela v létě v roce 1997, a to na letní tábor. Ne, nebyl to ještě letní tábor STANu. A to jsem samozřejmě něměla ani omylem tušení, že se zde objevím za pár let znovu a vlastně tu zůstanu. Byla jsem prostě ve správnou dobu na správnou místě..asi tak bych vylíčila svoji existenci ve STANu. Na střední škole jsem byla vyslána na praxi, tam potkala super partu lidí, začala jezdit jako praktikanta na tábory, pak jako vedoucí, pracovala jsem o víkendech v nízkoprahovém klubu a vůbec se můj život otočil naruby. Pak jsme založili STAN a já se tomu začala věnovat naplno. "U dětí" už se však se mnou tolik nesetkáte jako s mými kolegy, kteří jsou takřka pořád s dětmi, ale občas na mě narazit můžete. Třeba na letním táboře STRONGHOLD II, kde příští léto stoprocentně budu. Ale po Březové se pohybuju pořád!! Třeba hodně často v jídelně (prosím, nechte mne předbíhat, mám hlad po celý den a tento pocit se při vstupu do jídelny umocní..) nebo u regálu se sladkostmi. A taky při venčení naší Bettyny! Kdo to je? Otevřete si její kartu a uvidíte.
Chodila jsem do školy, stejně jako většina z vás, a možná jsem tam chodila i ráda, ale pak jsem ve druhé třídě dostala za namalovanou brusli pětku a můj zájem o studia trochu opadl. Tímto prosím své kolegy, aby po mně už nikdy nechtěli na táboře malovat mapy a podobné kousky, protože to FAKT NEUMÍM! Ve škole jsem byla hrozná "poctivka", (což samozřejmě není nic špatného a nikoho tím nenabádám aby byl ve škole flákač), pečlivě si připravovala úkoly, rovnala učebnice do tašky, pilně se učila na písemky a vždycky nemohla dospat, jak jsem se bála, že dostanu známku, která se bude blížit více pětce než jedničce. No a pak jsem se jednou chytila povídačky, že když si dám učebnici před spadním pod hlavu, tak mi tam prostě všechno samo naskáče a poberu rozumy celé knihy. Tak jsem si tam vždycky začala dávat jednu učebnici, když byly písemky dvě tak dvě, když tři tak tři, jenže pak už se nepsala písemka žádná a já tam ty učebnice pořád dávala a tak jsem tak jednou přišla do školy, otevřela batoh a našla jen svačinu (na tu jsem nikdy nezapomínala). Učebnice byly doma pod polštářem.
Od té doby jsem to přestat dělala ( v osmé třídě).
Jsem celkem sportovně založená (myšleno tak, že mě to baví, protože postavu moc sportovně založenou nemám), od míčových her, fotbalu, baseballu, hokeje a vůbec klučičích sportů, protože u nás na vesnici jsem byla sama holka (ne, nejsme tak malá vesnice, ale holt se v osmdesátých letech rodili spíše kluci), až po dovádění na BMX (to bylo super kolo, pamatujete?). A nejradši jsem s ním sjížděla od lesa po takový "loukový" trase. No, jednou se mi tam připletl mladší brácha a odnesla jsem si otřes mozku.
Jo, a taky jsem jezdila samozřejmě na tábory. Nástup na můj první tábor byl dost chaotický. Čekala jsem s mamkou na místě srazu (o kterém jsem si myslela, že je to místo srazu...) a čekala a nic, nikde nikdo až nám volala moje kamarádka a my zjistily, že jsme na druhé straně města. No tak to mě dostalo, začala jsem brečet a chystala se na to, že nikam nepojedu. Samozřejmě že jsem jela a nebyl to vůbec žádný problém. Z toho milé děti plyne, že kdyby jste náhodou někdy nestihli dorazit na místo srazu naší akce včas, nepanikařte, nebrečte, prostě nám jen zavoláte a je to. Dorazíte se zpožděním, ale dorazíte.
A jak jsem se dostala ke STANu a na Březovou? Poprvé jsem na Březovou přijela v létě v roce 1997, a to na letní tábor. Ne, nebyl to ještě letní tábor STANu. A to jsem samozřejmě něměla ani omylem tušení, že se zde objevím za pár let znovu a vlastně tu zůstanu. Byla jsem prostě ve správnou dobu na správnou místě..asi tak bych vylíčila svoji existenci ve STANu. Na střední škole jsem byla vyslána na praxi, tam potkala super partu lidí, začala jezdit jako praktikanta na tábory, pak jako vedoucí, pracovala jsem o víkendech v nízkoprahovém klubu a vůbec se můj život otočil naruby. Pak jsme založili STAN a já se tomu začala věnovat naplno. "U dětí" už se však se mnou tolik nesetkáte jako s mými kolegy, kteří jsou takřka pořád s dětmi, ale občas na mě narazit můžete. Třeba na letním táboře STRONGHOLD II, kde příští léto stoprocentně budu. Ale po Březové se pohybuju pořád!! Třeba hodně často v jídelně (prosím, nechte mne předbíhat, mám hlad po celý den a tento pocit se při vstupu do jídelny umocní..) nebo u regálu se sladkostmi. A taky při venčení naší Bettyny! Kdo to je? Otevřete si její kartu a uvidíte.
Členství v klubech
Navigační menu - O nás
hledání
Lidí online:
Projekt je podpořen z finančních prostředků EU a Kraje Vysočina.
česky
deutsch
english